Jaký je v tom rozdíl? Obrovský!
Průkopník je ten, který činí, v našem případě tedy publikuje a učí, něco jednoznačně a masivně nového, co zde ještě nebylo. Něco navýsost užitečného.
Následník je ten, který s výukou nebo publikacemi připojí k tomu, co už průkopník uvedl ve všeobecnou známost, co už nabízeno je. Velmi silně se inspiruje. Možná nějaký detail přihodí, to ale není podstatné.
Je mnohem náročnější stát se průkopníkem než následníkem. Uvedeme příklady:
Následník nastuduje o tématu pár knih, většinou stačí do deseti, někdo do pěti – zkompiluje z nich poznatky a učí. A publikuje.
Průkopník musí nastudovat nejméně tisíc knih v několika různých jazycích, aby měl jistotu, že jeho průkopnické know-how opravdu nikde publikováno není.
Následník si najde čas někde mezi jinými svými povinnostmi a svou zábavou, nastuduje – a praktikuje. Od osmi do deseti ve všední den vyřídí maily a mobilové hovory, od deseti do dvanácti studuje a připravuje kurz.
Průkopník musí desítky let žít náročným způsobem života – nenarušovat své tvořivé myšlenkové pochody, kombinovat v mysli poznatky mnoha navzájem vzdálených vědních disciplín… a trpělivě čekat, až ten nápad přijde. Čekat, až přijde jeho archimedovská „Heureka!“ a on může vyběhnout z vany na ulici… Leckdy musí průkopník čekat i desítky let. Průkopník si na své myšlenkové pochody nemůže jen tak „udělat někdy čas“. Myšlenkově pracuje stálý bdělý čas, někdy i v REM fázích spánku. Potřebuje mít většinu pracovního času špičkovou nerušenou koncentraci – tedy vypnutý mobil, izolaci od každodenních mailů… není to maličkost.
Průkopník multimetodických kurzů musí na vysokoškolské úrovni zvládnout přes deset, možná i přes patnáct oborů humanitních, přírodovědných, technických, ekonomických, uměleckých aj.
Následníkovi stačí jeden obor, například psychologie práce nebo nějaká mediální studia nebo vzdělávání dospělých – andragogika. Jinde si vystačí se středoškolskou úrovní. A někdy ani to ne. Je dnes u nás bohužel řada rádoby lektorů, kteří ve svém profesním projevu každou minutou udělají češtinovou hrubku, za kterou by se styděl standardní žák osmé třídy základní školy z 60. – 80. let. Jsou to takoví „každou minutou své akce analfabeti“. Co pletou? Příčestí minulá a koncovky přídavných jmen ve středním rodě, podmiňovací způsob sloves v první osobě množného čísla, skloňování číslovek „dvě, tři, čtyři“, přívlastek těsný a volný, skloňování přivlastňovacích zájmen vztažného typu, funkci dokonavých sloves („přijde mi to takové a takové“) apod. Nejen že neumějí určit typ jakékoliv vedlejší věty v souvětí, ale všech třináct typů vedlejších vět neumějí ani vyjmenovat!! A to už nehovořím o tom, co by měl znát každý standardní gymnazista: Nerozeznají skalární součin vektorů od vektorového součinu. Někteří váhají i nad oběma typy Euklidovy věty, nad binomickým rozvojem, nad rozkladem kvadratického výrazu na kořenové činitele, nad Gaussovým-Laplaceovým normálním rozdělením, nad vzorcem pro dilataci času Einsteinovy speciální teorie relativity… Jak se s tímhle může někdo cpát do vznešené profese nezávislého lektora a kouče, do profese s maximálními požadavky na všeobecné vzdělání ze všech profesí vůbec?
S takovými mezerami ve vzdělání bych se já sám do profese lektora osobního rozvoje nikdy neodvážil! Pravda, všeobecný základní přehled bez chyb není podmínkou postačující – je ještě třeba mnohem více. Ale je to jistě podmínkou nutnou…
Leonardo da Vinci čekal v usilovné práci desítky let, až jej napadne jeho Mona Lisa. Jeho následník, pokud je aspoň v prvním ročníku Akademie výtvarných umění a zná základy malby, si kdykoliv najde pár hodin času – a takový obraz zkopíruje. Nebo vytvoří jiný, ovšem ve stylu proslaveného mlaíře. V neděli jede na výlet, v pondělí namaluje.
Vnímáte tu zločinnost, když následník svůj padělek nabídne na trhu za stejnou cenu jako má autorův-průkopníkův proslavený originál? S kurzy soft skills, které jsou také autoskými díly, to podle mne není nic v principu jiného…