Mgr. Stanislav Tichý, gymnazijní profesor třídní: Na Davida Grubera rád vzpomínám

V roce 1970, na prahu třicítky, mi byla přidělena nová skupina studentů, kterou jsem měl dovést k maturitě jako jejich třídní profesor. Ve čtvrté lavici u okna  po celé čtyři roky sedával premiant třídy David Gruber.
  Mým oborem jsou matematika a fyzika, kterým jsem ve své třídě přírodovědného zaměření s v tehdejší době značným počtem vyučovacích hodin a cvičení vyučoval. Těšilo mne, že David patřil k úspěšným řešitelům matematické a zejména fyzikální olympiády. V té druhé se každoročně pohyboval v první desítce nejúspěšnějších řešitelů v kraji, což bylo při tehdy mnohem větším počtu soutěžících vzhledem k dnešku vynikajícím výsledkem. Ve čtvrtém ročníku byl dokonce ve čtyřčlenné reprezentaci kraje na celostátním setkání středoškolských studentů matematiky a fyziky. Nejlepším sice nebyl, nicméně dokázal naprosto udržet krok se studenty, z nichž mnozí jsou dnes uznávanými odborníky v matematice či fyzice ve vědeckých ústavech nebo na vysokých školách.
  Jako třídní jsem se dovídal, že David se dokázal prosadit do popředí i v jiných oborech, matematice a fyzice vzdálených. Např. v psaní povídek a poezie, v jazykových konverzačních soutěžích (němčina), v řadě dalších znalostních soutěžích z historie nebo zeměpisu. Slušně reprezentoval školu v atletice - ve sprintu a běhu na střední tratě, hrával za třídní i školní výběr fotbal v celoškolních turnajích…
  Prakticky všichni kolegové, kteří v mé třídě učili, se shodovali v tom, že v jejich předmětech David vyniká, mýlí se jen zřídka, dovede na základě znalostí obhájit svůj názor i proti většině, že je často tím, na koho se může učitel obrátit, když celá třída váhá či neví.
  Vzpomínám si, že jako jedinému z celé třídy se v pololetí prvního ročníku objevily na vysvědčení samé jedničky. Z českého jazyka a literatury jediná výborná ve třídě. Tehdy ještě na našem gymnáziu existovaly třídy se zaměřením na přírodovědné nebo humanitní předměty, mezi jejichž studenty - ale také kantory  v nich vyučujícími - byla, jak se ještě i dnes někdy říká, zdravá rivalita, jak co do úrovně znalostí studentů v profilujících předmětech, tak i jejich hodnocení. Bylo přirozené, že jedničkář z češtiny v Davidově přírodovědné třídě se šíří i hloubkou  svých znalostí nemohl rovnat jedničkáři z humanitní třídy. Až na Davida. O něm kolega jazykář dr. Adámek tehdy prohlásil: “Ten by měl jedničku i v mé humanitní třídě“.
  Všechny vyučující proto zajímalo,co bude David studovat po maturitě. Já jsem samozřejmě doporučoval MFF UK Praha. Kolegové mě však přesvědčovali, že David je vyloženě humanitní typ. Zeměpisář by ho rád viděl na geografii, dějepisář na historii, němčinářka na filosofické fakultě. Nakonec rozhodlo úplně něco jiného. Davidův otec byl v oněch „nenormálních dobách normalizace“ pro své odmítavé postoje k tehdejšímu režimu zařazen mezi ty “…kteří zabili Ferdinanda“, dostal cejch politicky poznamenaného člověka. Oblast oborů VŠ studia, které mohl absolvovat jeho talentovaný syn, se tím velmi zúžila, naštěstí ne zcela uzavřela. David se stal studentem pro něho tehdy ne příliš atraktivní VŠB oboru systémového  inženýrství, kde naštěstí mohl dále vedle svých matematických, ekonomických a počítačových znalostí, rozvíjet i své znalosti technické, humanitní, jazykové i psychologické.
  Mé další informace o Davidovi už byly méně časté a většinou zprostředkované. Dovídal jsem se, že byl na VŠB výborným studentem, že se po promoci věnoval nové aplikované disciplíně - technikám duševní práce, kterou do dnešní doby rozvíjí.
  Z jeho publikační činnosti vyplývá, že se ve svých kurzech snaží vštěpovat frekventantům umění, jak efektivně studovat, řešit konflikty bez zbytečných emocí, jak se  prezentovat, jak mobilizovat a přesvědčovat, což je v dnešní době pro člověka, který chce uspět v jakémkoliv oboru, nesmírně důležité.

      Na Davida, jak je řečeno v úvodu, si opravdu vždy rád vzpomenu jako na výborného studenta se širokým zájmem o nejrozmanitější lidské činnosti a vztahu člověka k nim, což úzce souvisí s jeho dnešní prací. Přeji mu, aby i nadále měl hodně sil a nadšení nezbytných k splnění všech jeho představ a přání.

V Ostravě v červnu  2004
                                      Mgr. Stanislav Tichý, středoškolský profesor, Matiční gymnázium